Mimořádný hudební talent, který sklízí úspěchy po celém světě akordeonista Jaroslav Pokuta zahraje sólově a s uskupením Our Story v koncertu na pomezí klasiky, jazzu a world music.

Terasa před KD od 18 hodin.

Rozhovor s Jaroslavem Pokutou

Akordeon je jako orchestr! Má neskutečné možnosti!

Říká mimořádný hudební talent, který sklízí úspěchy po celém světě, teprve třináctiletý akordeonista Jaroslav Pokuta. Žije v Plané nad Lužnicí. V hudební škole ho nejprve odmítli, ale neodradilo ho to. Jak sám říká, je naprosto šťastný, trénuje čtyři hodiny denně a jeho doménou nejsou lidovky, ale vážná hudba a jazz. Ve svém věku má víc medailí, pohárů a diplomů než většina lidí za celý život, a to na akordeon hraje teprve pět let.

Jaroslava Pokutu i Our Story budete moci zažít na Zahradní slavnosti v Památníku Edvarda Beneše v Sezimově Ústí ve čtvrtek 28. května. A poté také na vernisáži veselské části sochařské výstavy v exteriérech jihočeských měst Umění ve městě 2026, která se uskuteční ve čtvrtek 11. června 2026 od 18 hodin na terase před kulturním domem. Vernisáž uvedou první skladbou a po úvodních slovech umělců a organizátorů bude následovat koncert.

1. Prý pocházíš z hudební rodiny. Co dělají Tví rodiče? A co sourozenci, jsou také hudebně nadaní?

Ano, všichni u nás doma hrají. Maminka hraje na housle a zpívá, tatínek na akordeon a varhany, sestra na kytaru, klavír, flétnu, trubku a zpívá. Dokonce i můj děda se celý život věnoval hudbě. Kromě toho, že ovládal několik hudebních nástrojů, upravoval písně a skladby a dělal kapelníka.

2. Proč právě akordeon? Kolik váží a kolik stojí tento hudební nástroj?

Akordeon je jako orchestr! Má neskutečné možnosti! Lze na něj hrát například klasiku, romantismus, soudobou hudbu, jazz, varieté, world music, lidovou hudbu a spoustu dalších žánrů.

O ceně bych raději nemluvil, vždy se liší podle kvality nástroje a značky. Váha akordeonu je také různá. Můj nástroj váží 13 kg.

3. Chodíš do školy a cvičíš čtyři hodiny denně. Také prý hraješ na bicí, věnuješ se modernímu tanci a dalším koníčkům. Jak to všechno stíháš? A máš čas také na kamarády?

Stihnout se dá všechno. Je pouze třeba si jednotlivé činnosti dobře naplánovat a časově vymezit. Kamarády mám mezi akordeonisty. Máme spoustu možností se potkávat – soutěže, mistrovské kurzy, koncerty, zájezdy, konzultace a další. Moc nás to všechno baví.

4. Co rád děláš ve volném čase, kromě hraní?

Ve volném čase chodím plavat, jezdím na koncerty nebo cestujeme. Také sbírám staré mince a modely aut. Je toho ale víc, co mě baví.

5. Cestuješ po celém světě a účastníš se mnoha hudebních soutěží, kde získáváš první místa. Jak to zvládáš skloubit se školou? Jezdí s Tebou většinou Tvoje maminka? A jakého vítězství si zatím ceníš nejvíc?

Chodím do Lesní školy ve Slapech, do 7. třídy. Moje paní učitelky a učitelé mi ve všem vycházejí vstříc. Učím se rád a rád chodím do tak výjimečné školy. Děti podporují v tom, co je baví. Myslím si, že mám velké štěstí, že taková škola existuje. Přál bych ji všem dětem. Je to úplně jiná forma výuky, hodiny jsou zajímavé a zábavné.

Procestoval jsem toho už hodně. Soutěže v zahraničí jsou výjimečné tím, že většinou trvají celý týden. Mám tedy možnost nejen soutěžit, ale také si prohlédnout zajímavá místa – kostely, hrady, zámky, města, poznat alespoň trochu místní kulturu, nebo ochutnat nějaké speciality. Na soutěže jezdím s rodiči. Nejvíc si cením vítezství v Castelfidardu – Itálie a v Montargis – Francie. To jsou dvě nejprestižnější soutěže na světě.

6. Zahrál jsi si již například s Jaroslavem Svěceným, Jihočeskou filharmonií či Ústřední hudbou armády ČR. Kdo je pro Tebe vzor a s kým by sis třeba rád zahrál?

Se všemi, které jmenujete, je to skvělé! Ale rád koncertuji například i se zpěvačkou Radkou Fišarovou, je ke mně moc milá, je krásná a má okolo sebe úžasnou partu muzikantů. Mezi mé oblíbence patří také David Kraus, který vše řeší s úsměvem. Rád bych si zahrál na koncertě italského jazzového akordeonisty Renza Ruggierriho. Mám rád jazz a jeho skladby.

7. Co bys chtěl dělat za profesi?

Chtěl bych koncertovat a učit na konzervatoři jako můj pan profesor Petr Vacek.

8. Zkoušíš také skládat. Prý jsi složil píseň pro svoji maminku, která se jmenuje Tajemná noc. Složil jsi ještě nějakou další písničku?

To je pravda. Jednu skladbu jsem složil a moc mě to bavilo. Tenkrát mě inspirovala melodie s názvem Tajemný les, kterou napsal Renzo Ruggierri a já měl tu čest ji hrát s orchestrem na mistrovských kurzech v Dobřanech. Od té doby jsem se už do ničeho nepustil. Možná jednou, uvidíme. Zatím mi největší radost dělá cvičení a koncertování.

9. Na fotce k rozhovoru pro Novinky.cz z roku 2024 máš na sobě tričko s motivem od výtvarníka a frontmana kapely Poletíme? Rudolfa Brančovského. Kapelu bude letos na Veselských slavnostech v sobotu 20. června. Máš rád Rudolfa Brančovského jako výtvarníka a kapelu Poletíme?

Ano, mám. Baví mě takovéhle veselé motivy. Obvzlášť, když jde o hudbu nebo o akordeon.

Co se týče kapely, znám jen písničku Pojď se mnou, lásko má. Je rytmická, s textem ze života. Muzikantům to šlape.

10. Pozvi na Tvůj koncert do Veselí nad Lužnicí. Co diváci uslyší?

Na koncertě 11. června zahraji své oblíbené jazzové skladby, trochu klasiky, a také něco ohnivého, myslím, například tanga. Spolu se mnou vystoupí i moji přátelé, uskupení Our Story.

Rád bych pozval všechny, kteří třeba i neznají akordeon jinak, než v „lidovce“. Myslím, že akordeon je v tomto směru naprosto výjimečný nástroj.

Michaela Jindová, KD Veselí n. L.